Sklo s povlakem lze na základě jeho vlastností rozdělit na: tepelně-reflexní sklo, sklo s nízkou-emisivitou (nízká{2}}E) a vodivá fólie.
Teplo{0}}reflexní sklo má obvykle na svém povrchu jednu nebo více vrstev tenkého filmu složeného z kovů, jako je chrom, titan nebo nerezová ocel nebo jejich sloučenin. To dává sklu sytou barvu, vhodnou propustnost pro viditelné světlo, vysokou odrazivost pro infračervené záření a vysokou absorpci ultrafialového záření; proto se také nazývá sklo protisluneční a používá se hlavně v budovách a skleněných stěnách. Sklo s nízkou emisivitou (LEE) má tenký filmový systém složený z několika vrstev kovů, jako je stříbro, měď nebo cín, nebo jejich sloučenin, potažených na jeho povrchu. Výsledkem je vysoká propustnost pro viditelné světlo a vysoká odrazivost pro infračervené záření, což poskytuje dobrý tepelně izolační výkon. Používá se hlavně v budovách a dopravních prostředcích, jako jsou automobily a lodě. Vzhledem ke své relativně nízké pevnosti filmu se obecně používá v izolačních sklech. Sklo s vodivým filmem má na svém povrchu vodivý film, jako je oxid india a cínu, a lze jej použít k ohřevu skla, odmrazování, odmlžování a jako displej sdruženého přístroje.
